Jak se (ne)seznamovat s rodiči milého

19. prosince 2013 v 20:16 | Opti-Mystique |  Olomoucké chvilky
Je spousta klišé, jak by to probíhat mělo, ale také nemělo. Stačí si přečíst <článek> Lady Vanilky, člověk má pak zajisté hned jasno, jak by to asi mělo být. *ironie* Ne, moc mě pobavil - a dodal motivaci a chuť napsat tento, už kvůli tomu, že je zamýšlen úplně jinak.

Jak už je známo, vítr mě odnesl na studia do Olomouce a také do blízkosti Dana, bez kterého bych si Olomouc nedokázala představit. A samozřejmě, jsem slušně vychovaná dívka z vesnice, o které si všichni musí myslet jen to nejlepší, takže jsem s něčím takovým počítala i v případě Hlouškových. Ale jak se zdá, mně je souzeno na to jít co nejvíce komplikovaně, zmateně a pokud možno také pobavit všechny okolo. Občas se stane, že všechno další ovlivní nějaký trapas, ale zkuste si to znásobit až do absurdity a několikrát zopakovat po sobě, hned to bude zase o něčem jiném. Nejdříve mi to přišlo vtipné, později jsem si dělala legraci, že bych mohla o tom napsat knížku a... po posledním setkání už jsem neodolala a musela sepsat tento článek. Neberte to prosím nijak zvlášť vážně, jen jsem chtěla ukázat, že se opravdu i v reálném světě můžou dít takové šílenosti, které pak provází nekonečný pocit studu při jejich veřejném vypravování. A ano, všechno je to pravda, riskuji a píši sem něco tak moc osobního.



18.12.2013, Citadela, Olomouc

1. setkání
Občas se stane, že to člověk přežene s alkoholem. Dokonce se to jednou za čas stane i mně, s moraváckou náturou a tělem, které nemá s alkoholem žádný problém a které vydrží opravdu všechno. Naneštěstí ale zrovna tato chvíle byla příkladem naprostého opaku. Po ne zrovna vydařené tequila párty uprostřed semestru jsem se ocitla u Dana doma a ráno se probudila s tak ošklivou kocovinou, jakou jsem snad nikdy nebyla. Prostě takový ten ideální stav, kdy si člověk myslí, že každou chvíli umře. To všechno by se ještě dalo nějak vstřebat, vyležela bych se a odpoledne podle plánu nakráčela na seminář z programování. Jenže celou situaci mi okořenilo drobné a hlavně neočekávané setkání. Dan mě nechal na nějakou půlhodinu samotnou a šel si k lékaři, takže jsem si tam v klidu spala a dál umírala. Když jsem se ovšem chtěla přetočit na druhý bok, zaostřila jsem směrem ke dveřím... a tam seděl u počítače nějaký neznámý pán. Tatínek. Jo, Dan povídal něco o tom, že se potřebuje na něco podívat na internetu, ale... uhm, kdo to zachytí, když se s ním točí celý svět? Takže jsem se s velkým pocitem studu zahrabala hlouběji do peřin a předstírala, že neexistuji. Pravda, měla jsem jediné štěstí, že jsem se jako neforemné něco nezvedla, nepřemístila na druhou stranu pokoje a nezvracela do schovaného kýble pro tuto příležitost, to by naše setkání určitě ještě více prohloubilo. Nuže, tatínek to prý bral s humorem a pochopením.

2. setkání
Takové to, když čas plyne rychleji, než bychom všichni chtěli a z šesti hodin večer je najednou jedna hodina ráno a... uhm, a já jsem stále u Dana, i když bych asi jako slušně vychovaná dívka měla chrupkat na koleji. A on také spát nebo se připravovat do školy (Muhehehehe. 3:) ). Stejného názoru nejspíše byli i Hlouškovi, takže se nám několika výmluvnými způsoby snažili sdělit, že už je poměrně pozdě - nejdříve klepáním, poté smskou a prozváněním. Ale komu by se chtělo ven do té zimy - já abych se přesunula na kolej, Dan aby mě jako pravý gentleman doprovodil a odehnal olomoucké úchyly. Takže nejlepším nápadem byla těžká ignorace a předstírání spánku. Jenže kdo mohl čekat, že rodiče se odhodlají k dalšímu kroku? Tedy zaťukání na dveře a vejití do pokoje. ,,Dane, Danieli! Můžeš na moment?" Výraz i tón byl výmluvný. A jak by na to mohla zareagovat slušně vychovaná (a v té chvíli také polonahá) Šimková? Pozdravem ,,Dobrý den", v jednu v noci. To nejspíše nečekal nikdo, takže odpověď ,,Ahoj" položená o několik oktáv výše a tak kontrastně milá v porovnání se slovy pro Dana, vyvolala ještě větší pocit studu. Ale první kontakt navázán, gratulace. Samozřejmě se stalo, že jsem zůstala až do rána, ale... jo, moc hezká historka, už jsem si říkala, že další setkání by mělo proběhnout oficiálněji a hlavně když nebudu opilá nebo polonahá.

3. setkání
To nejvíce aktuální a takové, že ještě stále se lehce červenám. Částečně focení, slavení zápočtu z Algoritmické matematiky a popíjení se zvrtlo tak, že místo klidného filmového večera na koleji, který jsem měla naplánovaný, jsem skončila opět u Dana (to vypadá, jako kdybych na koleji vůbec nespávala. :D) a stylem ,,když si dám boty a všechno do pokoje, tak nikdo nebude vědět, že tam jsem a pšššššt". Samozřejmě, tak nějak to nevyšlo. Obzvlášť když opět tatínek někdy o půl jedné, tentorkát odpoledne, vešel do pokoje s tím, že vyměni dveře, a s nejspíše velkým překvapením tam viděl nejen spícího syna, ale také další pár vyčuhujících nohou, spoustu vlasů a chaoticky rozházené věci všude po pokoji. A samozřejmě hromadný pocit studu s tím, že všichni věděli, že nikdo nespí, ale pšššt, tvařme se, že ano.
A hlavně další rozměr tomu dává to, že podle informací jsem tou dobou už měla být doma na Moravě, takže s kým to tam Dan leží, když to není jeho přítelkyně? Psycho krize a věci na přemýšlení pro tatínka.

A co je na tom všem to nejvíce červenání-tváří-vyvolávající?
Odchod. Pokaždé jsme se pak vypařili hezky po anglicku, jako nejvíc tajní agenti a s pocitem zločince, který utíká. Jupí, není nic lepšího. :D

Cosi sentimentálního na konec?
Jak jsem slíbila, musím to zakončit něčím sentimentálním, když jsem tou sentimentalitou tak prolezlá. Pevně věřím, že tyto historky hodící se do BRAVA nebo na svatební hostiny, se nebudou dále množit, to už by ta míra červenání se byla opravdu neúnosná. A také doufám, že pak budu moci napsat, že oficiální představení proběhlo v pořádku, že jsem se vůůůůbec nečervenala a vůůůůůbec jsem neměla celou dobu strašnou chuť se smát, protože prostě hú. :D
Ale něco milého na shrnutí, neberte trapasy nijak tragicky, ono to ve výsledku stejně nic nezmění a takhle máte alespoň možnost pobavit všechny okolo. A vůbec, je milé na začátku zkouškového se bavit tímto než se stresovat ze všeho toho množství učiva, které musím zvládnout.
A Dane, díky za to, že jsi. :3

Opti-Mystique
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 22:33 | Reagovat

Vzpomněla jsem si na první potencionální setkání s rodiči přítele - seděla jsem v takové vesnické klubovně, kde se omladina scházela, značně přiopilá (ani nevím, jak se mi to povedlo) a najednou přiběhl kamarád, že jsou venku "rodiče" a přítele hledají, že nám přivezli večeři. Krve by se ve mně nedořezal, měla jsem strašnej strach, že půjdou dovnitř. Naštěstí teda odešli. :D

Jinak - sluší vám to spolu :) Tak ať se máte dlouho rádi. :)

2 Das Das | Web | 19. prosince 2013 v 22:35 | Reagovat

Jak tento člkánek dokáže zvednout náladu! :) Opravdu jsem se pobavila a doufám (nic ve zlém), že se nebudu nijak podobně seznamovat s rodiči mého přítele.. snad bych to setkání odložila na velmi vzdálenou dobu neurčitou. :D
Ale stejně.. o rodiče nejde. :) Ať si o Tobě myslí co chcou, tak je důležité, že Tě Dan má rád a že vám to spolu klape. :) A.. život na vejšce přce není o spaní na koleji, ale o pařbách ve Vegas a vysedávání v kavárně, ne? :D

3 hogreta hogreta | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 23:37 | Reagovat

Nic si z toho nedělej, já mám trapasů s rodiči partnera taky požehnaně. Je to taky dost způsobeno tím, že oni moc nerozumí česky a já zase nerozumím jejich řeči, takže není prostor ani na žádné vysvětlování. Takže oni si opravdu myslí, že daná situace je tak, jak vypadá, do poslední tečky (není možné vysvětlit, že je to jinak). Navíc rukama nohama si toho člověk moc neřekne a je u toho ooobrovská možnost nějakého nedorozumění. Takže tak:-D. Ale nic si z toho nedělej. Pár let jsem taky měla z každého setkání s rodiči pomalu infarkt, ale časem je to lepší a lepší. Teď se dá dokonce říct, že si myslím, že mě jeho maminka má možná i ráda a že mě neodsuzuje (a kdybys viděla, co všechno se mi před ní povedlo, tak bys věděla, že tohle je sakra úspěch:-D). Taky bych o tom mohla napsat článek, když o tom tak přemýšlím :-D.

A držím palce, aby trapasů alespoň nepřibývalo:-D :)

4 Natas Natas | Web | 20. prosince 2013 v 8:27 | Reagovat

Miluju podobné trapasy, že jsem jich taky hodně zažila. Aspoň se nenudíte. :)

5 Taychi Taychi | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 19:04 | Reagovat

*škodolibě se směje, ale mrzí ji, že o tyhle historky přišla, že se ani jeden nesvěřil* :-D

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 20:08 | Reagovat

Juj, tak proto jsem se vždycky rodičům svých kluků vždy na sto mil vyhýbala! :D Se svou extra šikovností bych dopadla... :D

7 Didi Didi | Web | 24. prosince 2013 v 11:41 | Reagovat

je uzasne, ze si si nasla svoju lasku, hoci ten pribeh ma naozaj pobavil... ale tak treba to brat tak, ako si napisala v poslednom odseku..trapasy sa stavaju a aj budu stavat, s tym nic nenarobime :D

inak ti chcem zazelat stastne a vesele vianocne sviatky prezite v kruhu tych, ktorych najviac milujes, bohateho jeziska a kopec zdravia, lasky, stastia, pohody a radosti

8 Bels Bels | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 12:01 | Reagovat

Takový starý článek mi tu z bloglovinu vypadl! :D Ale zato jsem se (místy trošku škodolibě, ehm, ale jako nic ve zlém!) takhle u kávičkového rána (rána?) příjemně zasmála :D

9 Dragita Dragita | Web | 6. ledna 2014 v 9:50 | Reagovat

to jsem ráda, že z toho nakonec nedělali takovou vědu a teď už je to minulostí, na kteru se s úsměvem vzpomíná :)
Třeba další setkání už budou přesně podle plánu.

10 Lucie Lucie | Web | 6. ledna 2014 v 16:22 | Reagovat

Ono by možná bylo jednodušší se jim představit :D
Mě tedy první setkání s rodiči postihlo, když jsme si v prázdném domě užívali soukromí a během té doby stihli dojít rodiče. Přítel je tedy strašně hr do seznamování, tak to bylo trošku trapné, ale od té doby je to super, jsou skvělí :) Dokonce jsme s pánem otcem byli i v jednom baru na pití a s mamčou na koncertě :)

11 Z. Z. | Web | 6. ledna 2014 v 22:57 | Reagovat

Tak to je sranda. :D

12 Kája Kája | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 9:02 | Reagovat

To asi bylo nepříjemné, ale pokud se tomu teď jen směješ, tak je to fajn. :)
Já jsem to taky měla zajímavé. Přítel je na škole v Olomouci a já tam za ním jeden čtvrtek přijela. Celý den jsme chodili po městě, šli do ZOO atd. Domů jsem se dostala až před jedenáctou. Další den jsem měla školu na sedm, vstávání v 5:20. Spala jsem šest hodin, což bylo po tak náročném dni opravdu málo. V autobuse se mi zavíraly oči. Byla jsem v takovém poklidném režimu, okolí jsem moc nevnímala. A najednou ke mně přišel cizí chlap a řekl: ,,Dobré ráno slečno, jak jste se měla v Olomouci?" Pípla jsem, že dobře. Chlap se vytratil mezi ostatní cestující a mi pak ještě deset minut vrtalo hlavou, kdo to byl a jak ví, kde jsem byla. Nakonec mi došlo, že to byl přítelův tatínek. Do té doby jsem ho viděla jen na fotce, takže jsem ho v tom polospánku hned nepoznala...

13 Krejdom Krejdom | Web | 15. června 2014 v 23:05 | Reagovat

Úžasný článek, mě to čeká za chviliku a už se celá klepu. Ale tak snad když je to plánované, tak to bude cajk. :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
..... Ti nejmilejší a mému blogovému srdci nejbližší :3
..... Daniel ♥ - Bels - Maglaiz - Viollet - Elwin - Opica - ansvarcova - Iris - Vlasta
.....
.
.