U ohně

5. března 2013 v 20:54 | Opti-Mystique |  Něco psaného
Čas psaní: 71 minut (ale myšlenka mi v hlavě ležela už pár dní...)
Počet slov: 1 545 (tralala, dlouhé články přece nikdo nečtééé...)
Hudební doprovod: The Frames - Burn the maps (2004) ♥__♥
Čaj: ...kotel domácího bylinkového ^^
Svíčka: ...who cares about it?
Motivace: Klub Snílků, Imaginarius - Iluze šedesátá osmá
Myšlenkový pochod: Ty-hodiny-matiky-jsou-opravdu-plodné! Kdo-by-to-byl-do-derivací-řekl!

Jaro jaro jaro jaro! Sluníčko, modrá obloha, tenisky a les už čekají. Už brzy, už brzy, už brzy!
... tak strašně nemám ráda takový ten moment, než se pořádně rozepíšu! Euhmpf.
A s chlapcem z příběhu se nejspíš ještě někdy setkáte, má tendenci se mi vkrádat do většiny věcí, co píšu...


U OHNĚ


PROLOG
Klid a ticho. Nekonečný les, žádní lidé, nikdo. Jen hřejivé plameny šlehající z ohniště mu dělají společnost. Nemají hloupé dotazy, připomínky, námitky. Ony vše vidí, ale nic nekomentují. Není to snad ta nejpříjemnější vlastnost? Kdyby někteří byli schopní to pochopit…Tady se nemusí nikomu zpovídat. A bylo by snad komu? A proč vlastně? Je tu sám, zírá do žhavých uhlíků a přemýšlí nad ničím a zároveň o všem. To byl moc dobrý nápad jít sem, zde ho nikdo určitě nebude hledat, ve městě mají všichni jistě spoustu starostí, proč by se zatěžovali hloupým klukem, kterého to všechno neproniknutelné předstírání konečně přestalo bavit? Však on se přece vrátí, pozná svou chybu a samota ho omrzí. Určitě. …nebo možná také ne. Nikdo není schopný mu vidět do hlavy, nejspíš ani on sám sobě ne. Jedno ale ví jistě, tam se už nikdy nevrátí. Je přece svobodný, může žít, tak jak si zamane. Nikoho nepotřebuje. Ano, tak to bude. I když zima je mu hrozná, tohle jako jednu z mála věcí podcenil. Ač objímá kolena sebevíce a sedí v bezprostřední blízkosti ohně, stejně kolem něj obchází chlad a vnáší do jeho myšlenek nejistotu. Jestlipak by nebylo lepší…

I. SOVA

Za tichého šustění peří a nespokojeného houkání se vznesla sova, přeletěla přes několik stromů a sedla si na opuštěnou větev. Křídla přitiskla těsně k sobě a vědoucíma očima se rozhlédla po lese, jistota je jistota. Viděla však pouze další noční tvory, kteří se od ní odvraceli nebo se prostě jen snažili vyhnout očnímu kontaktu s ní. "Ubožáci," zahuhlala si sama pro sebe a smutně sklonila hlavu. Tohle ji ubíjí ještě více než nedostatek myší v okolí. Kdyby si tak mohla s někým promluvit, s kýmkoliv! Když však s někým zapřede nitky rozhovoru, stejně většinou zůstává nepochopena, její otázky nevyslyšeny a její odpovědi zapadnou v neporozumění. Může snad za to, že je natolik chytrá, že toku jejích myšlenek jen málokteré zvíře stačí? Být obdivovávána za inteligenci je možná příjemné, ale jaký to má význam, když s nikým nemůže mluvit o čemkoliv, aniž by se snižovala na úroveň toho druhého?
Unesena proudem vlastních myšlenek opět vzlétla a začala kroužit po okolí, jednak s vyhlídkou potravy, jednak kvůli rozptýlení. A pak to uviděla, světlo, v tuhle noční hodinu. Přepadlo ji tak náhle, že málem narazila do nejbližšího stromu. Zvědavost jí však nedala a pokračovala v letu až na mýtinu, na které se usídlil chlapec. Nedbajíc nebezpečí, které může od člověka přijít, přistála na blízkém pařezu a zahleděla se na něj. Třeba by jí porozuměl, kdyby se jen otočil…

II. JEŽEK

Ostré bodliny, no to je toho! Existují přece nebezpečnější věci - hadí zuby, orlí drápy, tesáky šelem. A oni mají strach z bodlin! To jsou mi teda nápady. Noční les rozezvučel dupot a hlasité odfukování, které snad muselo vydávat nějaké velké zvíře. No, velké maximálně svou samotou. Huňatý ježek s přátelskýma očima se vydal na průzkum terénu. Třeba najde přátele, někoho, kdo se nebude děsit jeho bodlin. Stalo se snad někdy, že by někomu ublížil? Dobře, ta liška si za to mohla sama, neměla ho lekat… ale jinak? Nikdy. A přesto se mu ostatní vyhýbají, jako kdyby měl svůj kožíšek snad vystřelovací a mohl útočit na všechny kolem. Nesmysl. Čumáčkem očuchává okolí a hledá nějakého toho brouka, na kterém by si pochutnal, když však k jeho nosu vánek přinese vůni spáleného dřeva, ohně, tepla, zastaví se na místě a chvíli ještě větří. Podvědomě se vydá tím směrem, když je teplo, určitě se tam najde i něco k snědku… a třeba také někdo, kdo by chtěl vyslechnout jeho příběh. Někdo, kdo by se ho nebál. Skutálel se z kopečku, přelezl spadlou větev, obešel velký kámen a už i náš ježatý přítel je na mýtince. Překvapený lidským tvorem, kterého kupodivu neucítil. Ale když už je zde, dodupe až do vzdálenosti jen pár metrů od ohně, prohlédne si to zvláštní místo, stočí se do klubíčka a zahřívá si svůj pichlavý kožíšek.

III. JELEN

Vládce lesa. Ten, na kterého se všichni obrací, když potřebují něco rozhodnout. On. Jeho velkolepé paroží vrhá mocný stín na vše kolem a vzbuzuje respekt. Kdo si to s ním rozhází, už si v lese pravděpodobně nikdy neškrtne. Úcta, úcta, úcta, žádné jiné možnosti. Díky silným nohám rychle dokluše kamkoliv, díky uším uslyší každou nespravedlivost, jeho oči vše vidí. Měj se tedy na pozoru, on vše ví. I tohle všechno. To předstírání, ke kterému se zvířata před ním uchylují. Jak si dávají pozor na jazyk, nedívají se mu zpříma do očí, chovají se tak… pokrytecky. Bylo by snad možné tomu nějak zabránit? Pověst vládce ho provází kamkoliv jde, veškerá moc je už natolik přemrštěná, že všude vidí pouze papouškování jeho názorů a podlézání. Za každým stromem hledá past, před usnutím dlouho přemýšlí. Ale, nechová se teď už také jako oni? Začarovaný kruh hrané úcty a převyšování. Jak se jen mohlo stát, že se to takhle zvrtlo? Už i dobrý jezevec, ke kterému si chodil pro radu, se ho bojí.
Běží přes půlku lesa, dusot kopyt a vítr kolem hlavy mu dodává pocit svobody, volnosti, bez jakéhokoliv předstírání a náznaků. Může beze strachu hledět do země, vdechovat vůni čerstvé hlíny, chutnat padající rosu… dokud ovšem jeho oči nezasáhne velké množství světla. Stihne zabrzdit jen těsně před ohništěm, stačilo by jen pár metrů a z vládce lesa by byla jen ohořelá kostra. Trhne hlavou do strany, snad aby zjistil, který tvor ten oheň tak neopatrně zapálil, a všimne si člověka, mláděte, jak strnule sedí a zírá do plamenů. A vedle něj schouleného ježka, o kousek dál sovu. Neviděl je už pěkně dlouho, myslel si, že nadobro z lesa odešli… Nozdrami vyfoukne vzduch a přemýšlí, jestli by neměl zmizet dříve, než si ho člověk všimne. Ale je tu tak příjemně teplo, nikdo nemluví, nebude muset přemýšlet nad konspiracemi, může vypnout hlavu… Přejde o pár metrů blíže k chlapci, stočí nohy pod sebe a pohodlně se uvelebí. Tohle nejspíš bude dlouhá noc.

IV. VEVERKA

Zima, zima, zima. Už se blíží. Musí nasbírat co nejvíce zásob. Zima bude krutá, mrazy, nikdo jí přece nepomůže, musí se o sebe postarat. Tolik práce, tolik oříšků a semínek povalujících se tak kolem… Co to bylo za zvuk? Huňatá veverka rychle vyšplhala na nejbližší strom a tím to pro ni skončilo, už se nestará, jestli to byl pouze spadlý list nebo meteorit, má tolik práce, že je naprosto zbytečné se zatěžovat okolním světem. Dobře, možná, že kdyby to udělala, tak by si našla spoustu přátel a už by se všeho tolik nelekala… ale blíží se zima, musí se přece připravit. A tak je to každý rok, tolik práce, tolik práce. Oříšky schovává v každé dutině, kterou najde a postupuje tak hlouběji do lesa. Střídavě se pohybuje na zemi, ale častěji se nachází v korunách stromů, tam jí nikdo neublíží, tam je v bezpečí, žádné divné zvuky, za ní nahoru přece žádná příšera nemůže. A kdyby to byl jen sysel, který si chce povykládat… no a co. Ona má stejně hromadu práce. Zmrzlými pacičkami si tře čumák, aby se alespoň trochu zahřála, je to přesně tak, jak předpovídá. Tato zima bude tvrdá. Další oříšek, šiška, zase o strom dál… až k mýtině. Taková vlna tepla. Ale ono jí to přece může ublížit. Neví, co je oheň. A je tam člověk a nějak další zvířata. Každý z nich může být potencionálním vrahem, tak proč by tam chodila? Práce, práce, práce! Ale to náhlé teplo… No dobře, tak jen na chvíli, přípravu na špatné podmínky nemůže podcenit, ale zase si alespoň na chvíli zahřeje packy, takhle stejně neposbírá všechna semínka. Celá třesoucí se, jak chladem, tak i strachem, seskočí z posledního stromu a ve stylu tajného agenta se přemístí až k ohni. Nejdříve daleko od ostatních, ale čím je její touha po teple sinější, tím více se osměluje, přibližuje k ostatním a zároveň k plamenům.

EPILOG

A co hvězdy? Svítí ještě vůbec? Těžko říct, přes plameny ohně nevidí nic, vyletující jiskry přitahují jeho pozornost, spalují nepříjemné myšlenky, pomáhají jeho rozutíkané mysli. Ale co ty hvězdy? Musí nad ním přece dohlížet ne? Po lidské společnosti netouží, ale hvězdy, to je jiná. Ony ochraňují noční cestovatele. Zvedne oči k obloze a zahledí se do černočerného nebe. Opravdu tam jsou, v nekonečné vzdálenosti, potichu čekaly, až si jich všimne. Ale ony ho nezahřejí, to oheň, který je k němu mnohem blíže. Poposedne si, rukávy tenké mikiny ještě více stáhne ke konečkům prstů a sklopí oči zpátky k plamenům. Ale cítí, že se něco změnilo, něco je jiné. Jak dlouho tu jen mohl sedět bez vnímání okolí? Hodinu, dvě? Ale ta změna není v teplotě nebo rychlém úbytku světla. Skrývá se ve stínech, dlouhých děsivých stínech, které ho najednou obklíčily jako svého vězně. Pohybující se stíny, šustění peří, funění, dusot kopyt, vrzání zubů… zvířata. Tak blízko něj. Vyděšeně shlédne osazenstvo kolem něj a ruce si dá před hlavu, jako by se chtěl bránit. Ona však jen sedí, asi zabalená do svých vlastních myšlenek a problémů, zamyšlená a nevnímající okolí. Vlastně stejně jako on. Jakmile strach přejde, hluboce se nadechne a nasaje atmosféru tohoto momentu. Ta se také změnila, už není sám, vzduch prostupuje sounáležitost, už není tak sám a zároveň necítí tu úzkost, která se vyskytuje v blízkosti lidí. Ze všeho kolem něj cítí čistotu přátelství, bezpečí, pochopení… Už není sám. Konečně. A tak by to mohlo trvat navždy…

_________________________________________________________________________
Za konstruktivní kritiku/reakci/komentář budu moc ráda...
P.S.: Nacházíte sami sebe v některém ze zvířátek? Proč?

Opti-Mystique
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Didi Didi | Web | 6. března 2013 v 11:01 | Reagovat

no hladala som nieco, v com by som sa videla v nejakom zvierati, ale pravdu povediac, nevidim sa v ziadnom z nich.. no ale teda napisala si to rychlo, velmi pekne, mne by to trvalo minimalne 2 dni nieco vymysliet heh

2 pavel pavel | Web | 6. března 2013 v 18:11 | Reagovat

Taky si myslím. :)

3 Eloran Arroway Eloran Arroway | Web | 6. března 2013 v 18:24 | Reagovat

Drahá, pevně doufám, že někdy něco vydáš. Je to skvělé, myšlenkové, dobře se to čte. :3
Nenašla jsem se ale asi ani v jednom zvířátku, maximálně, že bych mohla mixovat, ale to bych musela zkřížit všechny.

PS: Marcus?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
..... Ti nejmilejší a mému blogovému srdci nejbližší :3
..... Daniel ♥ - Bels - Maglaiz - Viollet - Elwin - Opica - ansvarcova - Iris - Vlasta
.....
.
.