Papírové lodičky

1. února 2013 v 20:50 | Opti-Mystique |  Něco psaného
Čas psaní:
• ručně: Hróóózitááánsky dlouhá doba (tenis tenis tenis!)
• přepisování + korekce: 19:40 - 20:32
Počet slov: 1 167
,,Hudební" doprovod: Komentář DavisCupu Česko - Švýcarsko (Fin hrající za Švýcary? Ťuík :D )
Čaj: *předstírá, že to rozpuštěné céčko je nějaký úžasný čaj*
Svíčka: Počítá se zářivě červený nos? Září mi tu dost...
Motivace: Potopení lodiček... Ta ich-forma je děsivá. Až příliš zdůrazňuje autobiografické prvky.
Myšlenkový pochod: Ne-nesmí-mi-z-nosu-kapnout-na-papír-a-rozmazat-to!
Povídku jsem zařadila do projektu Imaginarius v Klubu Snílků ( < Iluze čislo 55 > )



Papírové lodičky

Proč je kolem takový hluk? Proč ti lidé vydávají tolik rámusu? Ten smích, ten hlasitý hovor, pobíhání lidí, tanec. Ano, zejména ty ladné pohyby, vlnění dlouhých šatů, šustění drahé látky, lesk polobotek. A stále ten smích, tolik mi drásá nervy. Jen díky tomu zvuku štěstí ztrácím pevnou půdu pod nohama. Proč nemůžu být jako oni, tančit, užívat si života? Proč mě stále něco drží u země? Místo toho všeho sedím u stolu a se zavřenýma očima se snažím ignorovat svět kolem. Ale ta tma za očními víčky je snad ještě horší, nutí mě se zamyslet nad nepříjemnými věcmi - jako třeba jestli je opravdu v celém našem těle tam. Vážně nás prostupuje nečitelná temnota, která si hoví v našich žilách, svalech, orgánech…? Snad i v srdci? A dokáže ovlivnit myšlení, chování, emoce? Je pro mě lepší si myslet, že za všechno to zlo může ta přirozená tma uvnitř nás. Sedne si na nervové dráhy signálů v mozku a vše je ztraceno. Přesto, opravdu se v nás nenajde něco čistšího, zářivějšího, než je tma?

Ne, nesmím takhle přemýšlet, musím s tím přestat. Tohle je školní ples, vrchol společenské sezóny. A co dělám já? Sedím a přemýšlím nad minulostí. Minulostí? Kdo mluvil o minulosti? Pozdě, některé vzpomínky jsou mnohem silnější než cokoliv jiného a já jsem díky nim tak… zranitelná. A proto tu právě jsou, číhají schované v koutě, aby mohly v nestřeženém okamžiku zaútočit. Jako právě teď. Před očima se mi míhají nahodilé zmatené obrazy, které ovšem kousají a odkrývají staré rány - západ slunce, víno, pípnutí esemesky, déšť, láhev vodky, pouliční světla, … Zatímco mysl zaplňují vzpomínky, ruce šmátrají po stole, jako kdyby se chtěly něčeho zachytit, pomoci mi, abych opět získala ztracenou rovnováhu.
Nalezly však pouze pomačkané papírky, nevýherní losy. Moje myšlení se možná pohybuje v jiných vesmírech plných nepříjemných momentů, ale ruce se pokouší zabavit jinak. Stačí vzít jeden obdélníček, přetrhnout na čtverec, dvakrát přeložit, rozložit, rohy do středu, otočit, rohy do středu, otočit, rohy do středu, otočit, ohnout, vyboulit, natáhnout, přitlačit… a první parníček je na světě. Následovaný dalšími a dalšími, dokud prstům nedojde materiál na toto podivné origami.

V tuhle chvíli jsem v sále už i já. Jak tělem, tak i duchem, konečně. Překvapená tím, jak hrozně mě to všechno zasáhlo. Nečekala jsem nic podobného, nebyla jsem dostatečně připravená. Je vůbec možné se někdy na něco takového připravit? A ty lodičky? Sedí si tam na zvlněném ubrusu jako na rozbouřeném moři a právě ony v tuto chvíli znamenají všechny ty myšlenky a vzpomínky, které bych nejraději potopila. Kdyby tak bylo možné do nich jen fouknout a poslat je pryč…

I když, proč by to nešlo? Tělem mi projela silná vlna rozrušení a očekávání. Ale, nemůže mě někdo vidět? Je to tak… dětinské. Narovnala jsem se a netrpělivě rozhlédla kolem sebe. Všichni jsou ovšem až příliš zaměstnáni sami sebou nebo svými protějšky, než aby se zabývali někým takovým, jako jsem já. Žádné oči mě nesledují, jsem tu v naprostém bezpečí. Stačilo jen pár drobných pohybů, abych lodičky uspořádala do pravidelné kavalerie. Teď už nehledím na ostatní, chci to udělat, pomoct si tímto malým krokem, podvůdcem na úrovni válečného námořnictva. Naposledy si lodičky prohlížím, nabírám vzduch do plic, přivírám oči a foukám. Dávám do toho vypouštění vzduchu, snadného reflexu, veškeré odhodlání a silu… stát se přece může všechno, ne?

• ○ • ○ •

První myšlenka, která mě napadla, je, že to ticho kolem mě je hrozně nesnesitelné. Takový kontrast… ale oproti čemu? Klid, lehký vánek čerstvého vzduchu, který cítím na tváři a na odhalených částech těla. Pomalu, snad ze strachu, otvírám oči, ale stejně je hned musím zavřít. Tolik bílé, tolik světla, čistoty! Podruhé je už vydržím mít otevřené delší dobu. Překvapení se mísí se strachem a zvědavostí. Nacházím se na místě, kde jsem nikdy předtím nebyla, rozhodně ne, pamatovala bych si to. Sedím na bílém neopracovaném kameni uprostřed ničeho. Obklopuje mě voda, ale nevidím na dno, dokonce nezahlédnu ani obzor, brýle sem evidentně neputovaly se mnou. Sem, kde to vůbec jsem? Sama samotná, v plesových šatech s dolním lemem ponořeným do vody a pomačkanými papírovými lodičkami na klíně.

Ach, ty lodičky! Hledím na ně jako na zázrak. Jsou mi tak blízké, naplněné nadějí, láskou, spojením s mým světem… Ale to jen do té doby, než si jednu zvednu k očím a se strachem a znechucením ji zase pustím do klína. Tohle jsou rozhodně jiné lodičky. A z naprosto rozdílného papíru - pro mě však bližšího než byly nějaké neosobní losy. Každá z nich je popsaná mým písmem a zachycuje určitou myšlenku, vzpomínku. Tohle je deníkový papír. Ztělesňují všechno, co jsem v tom tanečním sále chtěla odfouknout. A proto jsem snad tady? Abych naplnila jejich osud?

Okamžitě jsem byla rozhodnutá, naprosto přesně jsem věděla, jak mám s nimi naložit, už jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Opatrně jsem vzala každou z lodiček, snažila se příliš nesoustředit na vzkaz, který nesou, a položila je na vodní hladinu. Zůstaly na místě v přesně určené formaci, hladina vody je naprosto klidná a snad se mi i tím snaží pomoci. Jak to bylo na tom plese? Zavřít oči a fouknout. Než jsem se však k čemukoliv mohla dostat, voda se začala vlnit. Hýbe se, promíchává, tvoří vlnky a velká kola. Loďky zatím odolávají, ale nejspíš ne na dlouho. Z vlnek se postupně stává vír, který ty skládačky z papíru stále více přitahuje ke svému středu. A nejen je. Nemůžu si pomoct, nakláním se blíž a blíž k vodě, okouzlená a fascinovaná. Půlka lodiček je už pod vodou, na hladině zůstává jen pár posledních jedinců, ale i ti jsou už nekompromisně a chladnokrevně staženi pod vodu. Já se však jen tak nedávám, stále více se snažím přiblížit k místu, kde se utvořil vír, a vlastně mě nezajímá nic jiného, takže si ani nevšimnu zvyšující se intenzity větru. Ten však o sobě dává velmi brzo znát. Jedním mocným přívalem do mě vrazí a já, zaskočená tou silou, ztrácím rovnováhu a padám vstříc vodě, abych následovala lodičky…

• ○ • ○ •

"Hej, ty tam, jsi v pořádku?"
Nevšímej si toho hlasu, on tě za chvíli nechá být. Moment, on? Překvapeně s sebou cuknu, zamrkám očima a rozhlédnu se kolem sebe. Ples, pořád ten stejný, spousta lidí, spousta hluku, příliš hlasitá hudba. Ještě stále sedím u stolu se zvlněným ubrusem a všude kolem mě jsou rozházené zmačkané lodičky. Během několika okamžiků mi všechno docvakne, lodičky, voda, vír, pád… a teď jsem tady. Ale už necítím tu temnotu, která mě prostupovala. Žádné vzpomínky, které by mě dokola srážely na kolena. Najednou se cítím svobodná… a volná. Jakoby všechno zůstalo na tom tichém místě, potopilo se pod hladinu a navždy mě očistilo, oprostilo od vězeňských koulí, které jsem už tak dlouho tahala za sebou.

"Jo, jasně, proč bych neměla být?"
Zvednu oči ke člověku, který mě doslova vytáhnul z vodního víru. S naprosto bezstarostným úsměvem ve tváři vstanu a celá se protáhnu, abych zahřála ztuhlé svaly. Lehkovážně a s velkým kusem bláznovství smetu zlomky z původních lodiček z ubrusu na zem a s úsměvem šťastného blbce se otočím na zachránce.
"A teď už žádné otázky, pojďme tančit!"

Opti-Mystique
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 silentday silentday | Web | 1. února 2013 v 21:14 | Reagovat

Krásný vzhled blogu:)

2 Eloran Arroway Eloran Arroway | Web | 1. února 2013 v 21:28 | Reagovat

Je to dlouhé a krásné a hodně osobní. O to víc máš můj obdiv, že jsi to vůbec zveřejnila. Doufám, že už dávno nemáš tak melancholickou a smutnou náladu, která z toho na mě čiší. :)

A piš dlouhé články, já je budu číst! :D :P

3 Natalia Contostavlos Natalia Contostavlos | E-mail | Web | 1. února 2013 v 21:46 | Reagovat

Příběh mě úplně vtáhl, dokonce jsem vypnula i hudbu, která mi tu hrála v pozadí, protože mi přišlo nepatřičná. Je to smutné, ale zároveň to symbolizuje nový začátek, což je optimistické :) Dobrá práce, mám chuť skládst lodičky ...

4 es ef es ef | Web | 1. února 2013 v 22:13 | Reagovat

Projíždím blogy, a všechny příběhy co spousta blogerů píšou jsou prostě mizerné, se stále stejným tématem a špatnou stylistikou... Ale tohle se čte vážně krásně, paráda!

5 Ornell* Ornell* | Web | 2. února 2013 v 9:33 | Reagovat

Wow, moc pěkně napsané ;)

6 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 3. února 2013 v 10:53 | Reagovat

Zdravím!
Tímto bych tě ráda pozvala na soutěž Imaginaria: http://libere.blog.cz/1301/imaginarius-special

Přeji hezký den.
Maglaiz

P.S. V klubu máme dojem, že jsou členové málo informovaní, takže píšeme tyto zprávy.

(Klidně ignoruj a vymaž, já jen aby ses necítila ošizená, že jsi nedostala pozvánku :D)

7 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 3. února 2013 v 14:31 | Reagovat

[3]: No teda, vypnout hudbu, tak to je už co říct :D Děkuju :)
[6]: Snílkovské ,,reklamy" jsou vítány :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
..... Ti nejmilejší a mému blogovému srdci nejbližší :3
..... Daniel ♥ - Bels - Maglaiz - Viollet - Elwin - Opica - ansvarcova - Iris - Vlasta
.....
.
.